Základní součásti programu Montessori na prvním stupni
Třídy s dětmi různého věku
Třídy Montessori na prvním stupni slučují dohromady děti různého věku. Obvykle se ve třídě vyskytují tři věkové – ročníkové úrovně, které se rozdělí většinou na skupiny dětí od šesti do devíti let (odpovídá 1. – 3. ročníku) a od devíti do dvanácti let (4. až 6. ročník). Existuje mnoho důvodů, proč třídy Montessori rozdělují děti do skupin, ve kterých jsou pak spolu děti několika věkových kategorií:
- Od té doby, kdy Dr. Maria Montessori umožnila dětem procházet učebním plánem jejich vlastním tempem, neexistuje akademický důvod dělit děti podle věku, a tedy školních ročníků.
- Ve věkově smíšené třídě si děti vždy najdou někoho, kdo zrovna pracuje na jejich úrovni.
- Aby bylo vyhověno potřebám jednotlivých žáků, musí třídy Montessori mít takový učební plán, který pokryje celé spektrum zájmů a schopností až po nejstarší a nejrychlejší děti ve třídě. To vytváří velmi bohaté učební prostředí.
- Ve smíšených třídách jsou mladší děti neustále stimulovány zajímavou prací, do které jsou zapojeni starší studenti.
- Současně mohou v takových smíšených třídách starší studenti působit jako lektoři a vzory pro mladší spolužáky, což jim samým pomáhá zvládnout látku (nejvíce se naučíme, když učíme někoho jiného) a navíc jim to dodává fantastický pocit hrdosti.
- Během tří let učitel pozná své žáky velice dobře.
- A konečně, ve třídách Montessori existuje silný pocit kontinuity, protože dvě třetiny dětí se každý rok vracejí podruhé i potřetí ke stejnému učiteli. Většina dětí se navzájem zná a dobře chápe kulturu ve třídě. To velmi usnadňuje začlenit do skupiny nové děti.
Přátelství a komunita
Jedna z věcí, kterou můžete běžně vidět, když vstoupíte do třídy na prvním stupni, je radost, nadšení a entuziasmus. Toto nejsou děti, kterým se stále dokola rozdávají pracovní sešity. Toto jsou děti, které jsou aktivně zapojeny. Studenti Montessori se mohou po třídě pohybovat. Nemusí celý dlouhý den sedět v lavici. Studenti pracují většinu času společně. Buďto si pomáhají při zlepšování dovedností a práci s informacemi nebo se podílejí na skupinových projektech. Rodiče se na prvním stupni většinou velmi angažují a jako partneři podporují vzdělávání svých dětí. Mohou přijít do třídy vyučovat, vzít si malé skupinky dětí na výlety do terénu a pomáhat při oslavách a představeních.
Děti 6-12 let mají rády společnost ostatních, přirozeně formují malé sociální skupinky přátel – kde každá má svou vlastní vnitřní hierarchii a pravidla chování. Třída využívá výhody této tendence a funguje jako malá sociální komunita, ve které se děti učí pracovat společně, řešit konflikty po dobrém, povzbuzovat a brát na vědomí jeden druhého a pracovat jako samospráva při plnění komplikovaných úkolů.
Učitel třídy Montessori slouží jako rádce, kamarád a průvodce
Pedagog na prvním stupni Montessori není až tak „učitel“ v tradičním slova smyslu, jako spíše „průvodce“. Toto označení se k popisu jeho role používá v čím dál více školách.
Učitel Montessori potřebuje – kromě pedagogické odbornosti pro jednotlivé obory – trpělivost, porozumění, umění respektovat ostatní, nadšení a silnou schopnost inspirovat smysl pro přemýšlení a představivost. Práce učitele také zahrnuje vyrábění výukových materiálů, které tvoří připravené prostředí pro výuku Montessori na prvním stupni.
Akademický pohled
Dr. Maria Montessori byla přesvědčena, že děti se rodí přirozeně zvídavé, kreativní a inteligentní. Při navrhování programu pro první stupeň základní školy se pokusila tento lidský potenciál kultivovat, rozvíjet spontánní zvídavost, se kterou se děti rodí, a inspirovat v jejich duších cit pro zázrak. Raná školní léta jsou primárně senzitivním obdobím pro získání něčeho, čemu se v poslední době říká „kulturní gramotnost“. Děti chtějí znát důvod, proč jsou věci ve světě takové, jaké jsou. Zaměřují se na intelektuální průzkum a objevování.
A v tom tkví jeden z významných rozdílů mezi vzděláváním Montessori a školami navštěvovanými většinou dětí. V mnoha třídách se pozornost soustředí na učení základním dovednostem jako je čtení, psaní, pravopis a matematika.
Z pohledu Montessori základy nejsou učební osnovy – základy představují dovednosti, které umožní dítěti získat přístup ke skutečnému jádru a podstatě vzdělávání: vědě, historii, umění, klasické literatuře, světové kultuře, politice, ekonomice a filozofii.
Přes zájem o celosvětové problémy lidstva je třeba vést děti k rozvoji smyslu pro spravedlnost a morální uvažování. Děti objevují sebe sama a začínají se ptát na mnohem širší otázky: Co dělám dobře? Za čím si stojím? Co je účelem mého života? Je třeba připravovat pro děti informace k poznávání světa, otázky morálky v osobních vztazích, probouzet jejich sociální cítění.
„Právě v tomto věku se rodí také pojem spravedlnosti, a to společně s pochopením vztahu mezi činy jedince a potřebami ostatních. Smysl pro spravedlnost, který člověku tak často chybí, se objevuje v průběhu rozvoje osobnosti mladších dětí. “ Dr. Maria Montessori
Učební plány Montessori
Plány pro výuku Montessori jsou velmi bohaté a podnětné. Jsou strukturovány do tří prvků:
1. Zvládnutí základních dovedností a klíčových vědomostí
Studium zahrnuje základy, které lze nalézt i v tradičních učebních osnovách jako je memorování matematických faktů, lekce pravopisu a studium slovíček, gramatiky, větný rozbor, tvůrčí psaní a výklady a schopnost vyhledávání v literatuře.
2. Velké příběhy Montessori
Velké příběhy zahrnují pět klíčových oblastí propojeného studia, které se tradičně prezentuje všem dětem na prvním stupni ve formě inspirativního vyprávění příběhů a souvisejících zážitků a výzkumných projektů. Velké příběhy obsahují příběh o tom, jak vznikl svět, vývoj života na Zemi, příběh lidstva, vývoj jazyka a písma a vývoj matematiky. Cílem tohoto vyučování je dát dětem vesmírnou perspektivu Země a místa ve vesmíru pro život lidstva. Vyučovací hodiny, studium a projekty, které doprovázejí každý takový Velký příběh, běžně zabere několik měsíců a otázky vznesené dětmi a jejich úsilí nalézt na ně odpovědi mohou přetrvávat mnoho let.
3. Individuálně zvolený výzkum
Žáci jsou povzbuzováni ve snaze zkoumat témata, která zaujala jejich představivost. Přístup je založen na širokém průzkumu knihovny, při kterém děti shromažďují informace, sestavují zprávy, učí své spolužáky, co se naučily, skládají portfolio a ručně vyrábějí vlastní knížky. Zpočátku jednoduše používají encyklopedie, ve kterých hledají odpovědi na seznam otázek připravených učiteli, čímž se Montessori studenti učí, jak ke sbírání informací a odkrývání faktů využívat referenční materiály, knihovny a internet. Ústní prezentace a písemné zprávy o vlastním zkoumání se v průběhu let vyvíjejí v důmyslnější a komplexnější práce.
Představivost
Ačkoliv lidové příběhy a pohádky mají jistě své místo ve výuce na prvním stupni, základem pro vzdělávání Montessori a důvodem, proč toto vzdělávání funguje, je myšlenka představivosti, jak ji vidí Dr. Maria Montessori – její síla a schopnost zasáhnout emocionální a intelektuální život. Nic tak nevyburcuje šestiletého školáka jako nebesa plná hvězd nad hlavou nebo anatomie buňky či vnitřní pohled na subatomární fyziku. Představivost vytváří obraz, který se rozpíná a smršťuje, přičemž žene mysl zkoumat a vytvářet stále větší zorné pole s hlubším nadšením. „Lidské vědomí přichází na svět jako planoucí koule představivosti… Tajemství dobré výuky spočívá v pojetí inteligence dítěte jako úrodné půdy, do které mohou být zasazena semínka, aby pak vyrostla v teple sálající představivosti.“ (Montessori, 1948, str. 15)
Dítě na prvním stupni se dokáže ponořit do představy všech věcí. Schopnost pochopit celek vzbuzuje emoci, emoci úžasu a vděčnosti za širokou rozmanitost. Úžas je magnet; popohání se zevnitř. Dítě se najednou cítí ve svém učení nasměrováno. Je proto důležité přesně nevymezovat lekce, pomůcky nebo pracovní listy.
Představivost je motor, který děti v raném školním věku pohání. Povzbuzuje pátrání po znalostech napříč disciplínami. Její síla spěje k filozofii a velkým úvahám. V otázce „Zajímalo by mě, zda…“ je emocionální kvalita, která se stává vědomým zdrojem, jak dítě dospívá. Neměla by být zahlcena malými úkoly, které přicházejí ve formě předem zformulovaných názorů a představ učitele.
Materiály Montessori a přechod k abstrakci
Na prvním stupni probíhá učení stále jako sbírání praktických zkušeností, kdy se žáci učí skrze prozkoumávání věcí. Pokročilé materiály dětem poskytují složitější a abstraktnější představy v matematice, geometrii a přípravě na algebru. Cílem je odvést dítě pryč ze závislosti na konkrétních modelech, které vizuálně reprezentují abstraktní pojmy, a přivést je ke schopnosti řešit problémy pouze s pomocí pera a papíru. Zčásti je toto umožněno schopností starších dětí pochopit abstraktní myšlenky, ale velmi toto posílila léta nesčetných hodin práce s konkrétními materiály, které z abstraktního vytvoří reálné a pomáhají vizualizovat abstrakci. Stejně tak pomáhají konkrétní materiály žákům porozumět gramatice, větnému rozboru, zeměpisným údajům a konceptům v přírodní vědě.
Učení jak se učit
Chceme žáky naučit přemýšlet samostatně, sami pro sebe. Jsou povzbuzováni provádět svůj vlastní výzkum, analyzovat, co zjistily, a docházet ke svým vlastním závěrům. Montessori učí studenty myslet, nikoliv jenom jednoduše memorovat, provést zpětnou vazbu a zapomenout. Učí se doslova, jak se učit, přičemž objevují, že proces učení může být a měl by být tak přirozený, jako je dýchání! Studenti se plně zapojují do učebního procesu.
Než předkládat studentům všechny „správné odpovědi“, učitelé Montessori dávají přednost pokládání „správných otázek“ a podněcují studenty k nalézání nových řešení nebo k vlastnímu odhalení odpovědi. A to je další prvek programu Montessori, který děti připravuje tak, aby uspěly v reálném světě idejí, podnikání a náročných perspektiv. Proč? Protože zatímco naučení se správných odpovědí může dítěti pomoci zvládnout školu, naučení se, jak se učit, je provede úspěšně celým životem!
Pozvání k nové lekci
Role učitele je pozvat – přilákat – získat zájem dětí o určité téma (také ví, že čas od času se něco „nepodaří prodat“). Snaží se udělat každou lekci co nejzajímavější. Například: „Dnes jsem přinesla živého humra a mám místo pro osm z vás, kteří se chcete dozvědět něco o korýších a o tom, jak žijí. Pokud vás to zajímá, můžete se ke mně přidat.“ Pozve žáky, aby si přišli poslechnout něco nového dobrovolně s tím, že ví, že nastanou i dny, kdy za ní nepřijde nikdo.
Vnitřní motivace
Rodiče mají často obavy, zda děti nevynechají předměty, které nemají rády. V dobře vedené třídě na prvním stupni se toto určitě nestane. Montessori pomáhá dětem naučit se, jak se učit.
Pomáháme jim zaměřit pozornost, nastavit prostředí, které je ochotné naslouchat, připravit je k učení a vzbudit v nich schopnost pozorovat. Studenti Montessori přemítají a pohrávají si s myšlenkami, dokud nevymyslí, jak věci do sebe zapadají, a trénují nové dovednosti, dokud je zcela nezvládnou.
Vycházíme z pochopení, že inteligenci, tvořivost a představivost lze rozpoznat v každém dítěti. Velká část vzdělávání Montessori je jednoduše o naučení se toho, jak se učit: pozorováním života, nasloucháním, hledáním vzorů a spojení a rozmýšlením, jak věci k sobě patří a jak fungují. Ačkoliv mohou existovat věci, které dělají dětem obtíže, anebo které jim jdou naopak lépe než ostatním, učí se, jak pro sebe rozpoznat nejvýhodnější učební styl. Naučí se věnovat se nejen těm věcem, které jsou pro ně zajímavé nebo snadné, ale jak se stávají více organizovanými a sebedisciplinovanými, učí se, jak zvládnout věci, kterým by se raději vyhnuly.
Montessori připravuje děti nejen na to, jak se uživit, připravuje je tak, aby mohly žít vyrovnaný život. To ovšem bude vyžadovat pečující prostředí. Tvrdíme, že pokud je dítě znevýhodněné nedostatkem sebedůvěry, pokud má obavy, že vypadá hloupě, bojí se selhání, pak známka nebo odměna od rodičů a učitelů znamenají ve své podstatě konec toho, co je skutečně důležité, tj. radosti ze zkoumání myšlenek a vymýšlení věcí. Chceme, aby děti milovaly učení, ne nepodstatné vnější a umělé odměny, které většina škol používá k motivaci studentů.
Děti se nikdy nesmí bát zeptat, protože to je způsob, jak se učíme. Lidé se vždy hodně učili jak ze svých chyb, tak ze svých úspěchů. Avšak když si rodiče a učitelé prohlížejí první tvůrčí psaní malého dítěte a uvidí nezvyklý fonetický pravopis nebo nedbalý rukopis, často ho odradí od dalšího snažení tím, že se soustřeďují na to, co dítě udělalo špatně, místo toho, co udělalo správně. Jakmile jsou rodiče zklamaní úsilím svého dítěte, začnou decentně sdělovat, že jejich očekávání není naplněno. Jejich děti se pak naučí chránit sebe tichým předstíráním, že je jim to jedno, nebo se rozhodnou nesdílet s rodiči informace, kdykoliv bude možné se tomu vyhnout. Potřebujeme dětem pomoci najít svůj jedinečný talent a schopnosti vytvářet a objevovat.
Integrované učební plány Montessori
Všechno učení je propojeno. Předměty se proplétají a přelévají jeden do druhého. Literatura, umění, hudba, tanec, divadlo, historie, sociální otázky, politická věda, ekonomika, architektura, přírodopis a technické studium se v rámci plánů všechny vzájemně doplňují. Tento integrovaný přístup je jednou ze silných stránek programu Montessori na prvním stupni základní školy. Studium je živé díky praktickým projektům a aktivitám.
Plánování práce
Stanovit individuálně přiměřená očekávání neznamená, že děti mohou dělat, cokoliv chtějí. Nemohou si vybrat, zda se chtějí naučit číst či nikoliv, musejí žít v kulturním kontextu, který nám diktuje zvládnutí dovedností a znalostí, jež považujeme za základní.
Je jim dána příležitost vybrat si velkou šíři toho, co chtějí prozkoumat a naučit se, stejně jako schopnost sestavit si vlastní rozvrh hodin ve třídě. Děti obvykle pracují s písemným studijním plánem na den nebo na týden. V něm je seznam základních úkolů, které musí být splněny – je umožněno rozhodnout se, kolik času s každým úkolem stráví, a v jakém pořadí je budou plnit. Kromě základních úkolů děti studují témata, která zaujala jejich pozornost a představivost a která mohou sdílet se svými spolužáky.
Testy a hodnocení
Děti obvykle považují „testy“ za „výzvy“. Většina Montessori učitelů na 1. stupni zkouší ústně, a to neformálně a individuálně; nechají žáky demonstrovat, co se naučili: buď učením jiného dítěte nebo jako formální prezentace. Děti si také písemné testy mohou připravit samy a zadat je svým kamarádům. Není zde hodnocení standardní stupnicí známek (známkou ani písmenem), nýbrž děti normálně pracují, až látku zdárně zvládnou.
Věříme v nastavení individuálního tempa pokroku a povzbuzujeme děti, aby raději zkoumaly, co je zajímá, než jen vypracovávaly úkoly zadané učiteli, neznámkujeme ani neřadíme studenty v jedné třídě od nejlepšího po nejhoršího podle dosažených úspěchů. Zpětná vazba je poskytována několika různými způsoby:
- Sebehodnocení žáka, portfolio práce žáka
- Konference učitel, žák a rodič nad sebehodnocením dítěte, jeho portfoliem a zhodnocením pokroků dítěte učitelem
- Písemná podrobná zpráva o studijních pokrocích (ve formě vyprávění o práci studenta, jeho sociálním rozvoji a zvládání základních dovedností)
Podíl domácí práce
Domácí úkoly by měly obohatit a rozšířit učební plán, dát možnost vyzkoušet si v praxi a upevnit dovednosti z učení ve třídě; trénují sebedisciplínu prostřednictvím samostatného zvládání a vypracování úkolů. Podle pokročilosti dětí zahrnují většinou čtení, bádání, psaní a vždy nějakou hmatatelnou činnost k provedení. Cíl je pomoci dětem naučit se, jak si rozvrhnout svůj čas a jak postupovat, dokud není práce dokončena. Typy úkolů: věci a zkušenosti, které potřebují delší čas (přečtení knihy, muzeum, divadlo, pozorování, anketa…); věci, které je třeba se naučit (učení zpaměti, osvojení nějakých dovedností…); vlastní práce (vlastní písemná tvorba, model, příprava pokusu…). Při zadání úkolů s možností výběru přistupují děti k úkolu, který si zvolily, pozorněji. Domácí úkol by se nikdy neměl stát bitevním polem mezi dospělým a dítětem.
Oblasti školní výuky:
výuka jazyků a humanitních oborů, cizí jazyky, sjednocená matematika, historie a kultura ožívají, praktický přístup k přírodním vědám, umění je začleněno v každém předmětu, zdraví, dobrá kondice a tělesná výchova, vzdělávání v dovednostech praktického života
Literatura: Seldin T., Epstein P. Ph.D, The Montessori Way, USA 1998; kapitola Joyful schollars: Montessori for the Elementary Years, text připravila a přeložila společnost Montessori ČR
